Povídání pro Dhamma-přátele do Česka od Ashina Ottamy (vyjádření k současné situaci)

Míša Laušmanová z Buddha Mangaly požádala ctihodného Ashina Ottamu o pár slov k současné “koronavirové” krizi. Níže naleznete jeho povídání o rouškách, nadhledu i potřebné troše bahna pro lotusy, a nakonec o případném osvobození od strachu (nejen) ze smrti.

Míša přišla s podnětem, abych do současné posunuté situace něco vyjádřil. To jsem zatím udělal jen jednou – tenkrát byl mazec v bývalé Jugoslávii a světem šla zjitřená diskuze, jestli bombardovat agresora nebo ne – moje vyjádření tehdy nebylo typickým ‘pro’ či ‘proti’, spíš na celou situaci nabízelo jiný úhel pohledu. Snad něco podobného bych mohl zkusit i tentokrát.

Do světských opatření proti viróze se nechci míchat, informace se hodně mění každý druhý den, výměna poznatků o nákaze mezi státy moc nefunguje a ani profi-virologové se neshodnou. Člověk si ale teprve teď uvědomuje, že chřipka, obecně vzato, je pro letité a nachuravělé opravdu nebezpečná nemoc, a to jsem nevěděl; korona-virus to jen dál potvrdil – Covid19 není jen chřipka, je to blbá chřipka. Bagatelizace nebo panikaření dělají situaci jen nepřehlednou a nepomůžou. Je veliká nejednotnost v otázce vyhlášených opatření – zavírání obchodů, podniků, zákaz vycházení a tak. Mám dojem, že kritériem tvrdosti opatření by měla být hlavně kapacita nemocnic. Specialisté varují, že tvrdá opatření mají v delším časovém horizontu na národ také velmi špatný dopad. Na čem se jistě všichni shodnou je, že opatření proti viróze by neměla způsobit větší škody, komplikace a utrpení než ten virus sám. Jenže ono se to hezky říká; po bitvě je každý generálem…

Mně se líbil postoj Česka: roušky. Světové zdravotní organizace to nedoporučovaly, stále jen mlely, že to stejně neochrání – a Češi si šli svojí cestou a na veřejnosti povinně. Teď to svět po Česku kopíruje, dokonce i tu lidovou tvořivost domácí výroby. Nějak to ty světové organizace nemohly pochopit, že kus trička před pusou sice jedince samotného neochrání, zato ochrání ty ostatní – nevíme totiž, jestli nejsme náhodou tichými nositeli a šiřiteli nákazy. Rouškou navíc také vyjadřujeme ohled k personálu nemocnic, který to někdy nezvládá už tak, jak to je – a rozhodně jim nechceme přidat další infikované seniory (jako třeba já – mám 73 oběhů okolo slunce, a to je co říct).

Dnes jsme se podivovali, proč některé oblasti mají tolik těžkých potíží (USA, Británie…), a jiné se drží jakoby spíš v normálu – např. Indie, kde jsou lidé namačkaní na sebe bez hygieny a dezinfekce. Dnes mi Peter, který tam dlouhodobě žije, napsal, že celá Indie byla vládou z fleku uvalena do plné karantény, takže lidé první dny si ani nemohli něco nakoupit, a že takto tam nyní jde situace dál – takže i tam se rázné kroky podnikly a dál konají… – nelze to bagatelizovat, virus je potvora, ať už se mezi lidi dostal jakýmkoliv způsobem. Nějaké krizové období se pak dá očekávat. Tímto pohledem bych ale smysluplnou úvahu o pandemii ukončil, protože vše další už by byla pouhá spekulace. Mysl většiny lidí má tendenci se do budoucna dívat negativně, většinou přehnaně negativně, a to nás mentálně, duchovně, psychicky i tělesně velmi oslabuje (i kdyby to pak měla být pravda).

Pomalu přicházím k tématu. V jedné buddhistické povídce umírající král předává synovi svou životní zkušenost: ‘Nedívej se příliš blízko a nedívej se příliš daleko’ a umře. To mi nyní vyvstalo jako nejpřiměřenější přístup k současné virové situaci, ale i obecně v životě: výlučným pouhým ‚zde-a-teď‘ dokážeš mít možná šťastné žití, ale eventuelně skončíš také brzo pod mostem; a zase přehnanými, přetíženými spekulacemi o možné daleké budoucnosti se jen zamotáš do nekonečných smyček obav, strachu a bezmoci.

Přistupuj k situacím s maximální inteligencí, která zahrnuje všechno cenné: osobní zkušenost, zkušenost a poznatky ostatních, svižnou prozíravost, odvahu k experimentu, schopnost rychlé adaptability k měnícím se okolnostem, mentální kvality životní citlivosti, přiměřenosti a neulpívání a tak. A samozřejmě je také důležitá schopnost ‘hodně toho vydržet’ – ta má ale dva komponenty, i když se pohříchu uvažuje jen o tom prvním. Umět stisknout zuby má své opodstatnění, ale vlastně důležitější je při tom to druhé – umět pustit (nebo alespoň popustit) odpor k situaci a k doprovázejícímu pocitu. Lidem to intuitivně bývá celkem jasné, nějak to znají, ale zřetelně a výrazně o této centrálně důležité schopnosti mluví teprve buddhismus.

V Dhammě nalezneme i čistě světské instrukce, doporučení a rady. Ty jsou ale odvozeny nejen od normální životní zkušenosti, nýbrž mnohem víc od velikého nadhledu a vhledu až do samé podstaty existence. Moudrost je vždycky nějaký nadhled, pohled na celek, nějaký druh vynoření z čistě osobní momentální situace. Je to tato okolnost, která je pro Buddhovo učení specifická; oproti filozofiím se u Buddhy navíc jedná o jisté vynoření.

Asi si vzpomeneme na školní videa, kde na záběru shora sedí možná někdo u stolu s limonádou – a najednou se rozjede opačný zoom, čím dál větší nadhled: sousedi a sousední domy, ulice, čtvrť, město, země, kontinent, globus, sluneční soustava, naše ‚mléčná‘ galaxie, vesmír – to je nadhled v kategorii 3D. V Buddhismu jde přinejmenším o nadhled 4D – to znamená to celé navíc ještě v časové nekonečnosti. Ještě víc jde ale v Buddhově nauce o nadhled „xD“, který navíc zahrnuje i všechno bytostné vědomí, kde se člověk, vesmír, nekonečno a celá samsára odehrává. Z této perspektivy pak Covid-19 je sice stále tím, čím je, ale celému tomu tématu se dostane jiného zarámování.

Buddhistický nadhled není jen ‘sluníčkový’ samathový postoj nechání ‘špíny’ za sebou, ani jen vipassanový postoj odstupu. Z té velké úhrnné perspektivy všechny ‘pro’ a ‘proti’ se jaksi prolnou, navzájem doplní a vyneutralizují do uvolněného klidu a souladu střední vyvážené pozice: každé „zlo“ je k něčemu dobré – i když se nám do toho nechce. Svým způsobem dobro a zlo zde vlastně končí.

Známe to ze života: těžkosti zamíchají ustátým bahýnkem na dně našeho rybníka; většinou pak stavidlo trochu upustí ten ohřátý kal, takže rybník doteče čistou studenou vodu. Beru to takto: Na naší osobní lidské úrovni každá těžkost se dá k něčemu dobrému využít – to je ta centrální věc, kterou jsem zde chtěl nám všem připomenout. Na plné spirituální cestě jde pak o to, vypustit celý ten rybník, odbahnit, a postavit se na vlastní nohy (- Fénix z popela) – ale na to je třeba správný čas. Jestli pak do čisté vody nasázíme lotusy nebo ne, to je už jiná věc, kapitola pro Bódhisattvy: lotusy totiž zase potřebují aspoň trochu bahna…

Z té úhrnné perspektivy, pokud je dostatečně intenzivně prožita, mizí strach ze smrti – především té vlastní, ale nepřímo trochu i ze smrti ostatních. Sám zážitek této dimenze bývá velmi osobní a individuální. Náhodně jsem v internetu chytil ojedinělou přednášku-povídání Luboše Vojtěcha z Lotusu, který o tom vyprávěl z vlastní zkušenosti. Většinou k tomu vede jasná spirituální praxe; pouhé následování náboženství tomu trochu pomůže, ale to nestačí. Ať už tomu říkáme Osvícení nebo neříkáme, na tom fakt nezáleží.

Nauka o přerozování v buddhismu nebo znalost posmrtného života v jiných systémech budou tomuto osvobození od strachu určitě napomáhat, ten zážitek sám je ale zcela jiný, bezprostřední; centrální posun osobního paradigmatu se odehraje mimo přemýšlení. Všechno je přesně jak před tím, jen okolo všeho je teď spousta volnosti a dobrovolnosti. Bývá u toho někdy i pocit totálního překvapení, že nic nepotřebuje být jinak, než jak to je. Kdysi jsem měl jednu meditaci tím směrem, potom jsem se procházel a pokoušel se vycítit, co se vlastně změnilo. Mátlo mne, že všechno bylo přesně tak, jak před tím. Nepodařilo se mi to tenkrát nijak ujasnit, nešlo to definovat. Z pohledu Dhammy by se snad dalo říct, že jde o uvolnění lpění a ulpění na vlastní mysli a jejích výtvorech, jde o to být volně průběžný a vlastní mysl brát s rezervou: je to jen mentální orgán, který je potřeba čistit a cvičit, protože tento orgán vytváří naše štěstí a neštěstí, příležitostně dělá z komára velblouda apod. Je to ta ‚místnost se šesti okny‘, kde strávíme celý tento život. To spirituální překonání strachu ze smrti je naprosto pozitivní, vysoce obohacující dar – dokonce soucit nabere novou hlubší dimenzi – to je na tom zvláštní.

Takže to je ten nadhled a spirituální perspektiva na pandemii koronaviru. Chovejmež se moudře a chytře, chraňme sebe abychom tím chránili i ostatní. Dá se předpokládat, že po pandemii přijde nějaká ekonomická potíž – tak být mentálně připraveni i na to – a zachovat si vlídnou mysl, k sobě i jiným.

Míša původně chtěla také nějaké nové video – to dá hodně práce. Udělal jsem teď ale revizi staršího dlouhého videa „NDE a Buddhism“, o hodinu jsem to zkrátil, trochu doplnil, a opravil české sub-titulky. Mohu doporučit, je to na Youtube pod novým názvem „NDE: The nature and signifikance of Near Death Experiences“.

Ashin Ottama

Povídání v angličtině k tématu o zážitcích blízkých smrti (v nastavení lze zapnout české titulky)