Mnišský život: Neformální setkání s vesničany

Po mnoho let jsem byl seniorním mnichem v klášteře Wat Pah Nanachat. Každé ráno Wan Phra kolem 11. hodiny jsem chodil do klášterní kuchyně. To bylo místo, kde mnoho starších vesničanů trávilo den. K pozdnímu dopoledni někteří četli, jiní zametali listí. Někteří žvýkali betelový ořech a další si zdřímli. Pár z nich meditovalo. Když mě viděli přicházet, starší dámy poslaly některého z mužů, aby mi našel židli, zatímco mi nabídly sklenici čerstvě vymačkaného ovocného džusu, který připravily. Všichni všeho zanechali a sešli se kolem mě.

Mělo to být o Dhammě, ale v podstatě to byl čas na pokec a sdělování novinek. Vyprávěl jsem jim o tom, co se během minulého týdne dělo v klášteře, oni mě informovali o novinkách ve svém světě. Většinu těchto lidí jsem znal od doby, kdy jsem byl vysvěcen, a atmosféra byla srdečná a neformální. Byl to čas, který jsme si všichni užívali, v kontrastu k protokolům platným pro sál Dhammy. Vesničané se k mnichům vždy chovali bezvadně, vnímali nás jako svou rozšířenou rodinu. Někdy se shovívavě usmívali nad chováním nebo povahou některého mladého mnicha. Dokonce bylo i trochu škádlení. Jeden starý muž by mohl říci: „Máš tak jemný hlas! Nemůžeš mluvit nahlas! Projev soucit se starým člověkem.“ Všichni by se usmáli. A já bych mohl odpovědět: „Když jsi měl dobrý sluch, chtěl jsi poslouchat jen hudbu. Teď, když je tvůj sluch pryč, chodíš na přednášky o Dhammě. Proč to má být moje vina?“ Všichni by se zasmáli.

Před příjezdem do Thajska jsem si nikdy nepředstavoval tuto stránku mnišského života. A přesto se během let stala jednou z jeho nejsladších částí.

Ajahn Jayasāro, 20.04.2024