Než jsem objevil buddhismus, čerpal jsem většinu svého mravního a duchovního vzdělání z románů, divadelních her a filmů. Shakespearův Král Lear ve mně zůstal dodnes. Odnesl jsem si z něj poznání, že nejvíce záleží na dobrotě, i když nám nezaručuje šťastný konec. Dojímala mě Edgarova neochvějná péče o otce Gloucestera, který tak důvěřivě uvěří pomluvám namířeným proti synovi. Obdivoval jsem odhodlání krutě oslepeného Gloucestera snášet své útrapy, „dokud sama strast nezvolá: ‚Dost! Dost!‘ a nezemře“.
Lear si svou tragédii způsobí sám. Hned v první scéně jej touha po lichotkách — dnes bychom snad řekli narcismus — vede k tomu, že špatně posoudí svou dceru Kordélii a pošle ji do vyhnanství. Její odmítnutí veřejně vyhlašovat, jak velká je její láska k němu, si vyloží jako důkaz, že ho nemiluje. Předpokládá, že lásku lze měřit a porovnávat a že slovní vyznání lásky vždy odrážejí vnitřní pravdu. Jeho pošetilost však nezačíná až zde. Je přítomna už v jeho přání vzdát se vlády, aniž by se vzdal vnějších výsad moci. Jeho plán rozdělit království na tři části je nedomyšlenou katastrofou.
Proč se věci dějí právě tak, jak se dějí? Proč lidé jednají a mluví tak, jak jednají a mluví? Proč jsou lidé takoví, jací jsou? Co je v tomto matoucím světě dobré, lepší a nejlepší? Shakespeare v mé mysli v mnoha ohledech podněcoval otázky, na něž později Buddha tak skvěle odpověděl.
Adžán Džajasáró
27. 10. 2026

Původní příspěvek s citátem:
https://www.facebook.com/jayasaro.panyaprateep.org/posts/pfbid0E8jHuj2P8rCv3waQ7yXo1cVVtCJCD69L6ipoJRcLJFg9cehAuZLQF1DG2dz7TBNil?__tn__=%2CO*F
Žluté stránky – celý původní text:
https://www.facebook.com/photo/?fbid=1060350770416205



