Dnes slavíme Vésak (páli: Vésákha) – nejvýznamnější buddhistický svátek, kdy si připomínáme narození, probuzení a vstup Buddhy do konečné nibbány.
Přejeme všem mnoho klidu, moudrosti a bdělosti na cestě.
Vésak se slaví v různých zemích v odlišných dnech (podle lunárního kalendáře), obvykle mezi koncem dubna a koncem května, například v roce 2026 30. dubna v Myanmaru, 1. května v Kambodži, Indii a Laosu, 30. května na Srí Lance, 31. května v Indonésii, Malajsii, Singapuru a Thajsku.
Při této příležitosti přikládáme zajímavý článek od ct. Dhammiky o historii Vésaku:
O historii Vésákhy
Dnes je Vésákha, nejuniverzálněji slavený ze všech buddhistických svátků. Tradičně se věří, že Buddha se narodil, dosáhl probuzení a vstoupil do konečné nirvány ve stejný den – za úplňku druhého měsíce staroindického kalendáře zvaného Vésákha, což odpovídá dnešnímu období duben–květen.
Po dobu alespoň posledních 60 let se Vésákha běžně vyslovuje jako Vésak, což je sinhálský způsob výslovnosti. Proč ne thajská forma (Waistkha), tibetská (Sa Ga Dawa), korejská (Seokga Tansinil) nebo vietnamská (Phat Dan)? Nebo proč ne páli/sanskrt Vésákha? Protože v roce 1950 se první setkání Světového společenství buddhistů konalo na Cejlonu, bylo jím financováno a do značné míry i ovládáno – a tak se prosadila právě jeho výslovnost.
Vésákha nebyla vždy ve všech buddhistických zemích významným svátkem. V Thajsku byla ještě před 50 lety pouze nenápadným církevním svátkem, stejně jako magha púdža a wan asanha buča. Hlavními svátky byly spíše hinduistické – songkran, loi krathong a další, na severu například inthakin (vodní festival).
Na Srí Lance snahy o uznání Vésákhy jako státního svátku v 80. letech 19. století opakovaně selhávaly, dokud americký plukovník Henry Steel Olcott neodjel do Londýna a nepožádal britské úřady. Teprve v roce 1885 byl Vésak uznán jako veřejný svátek.
V Malajsii buddhisté Vésákhu téměř neslavili, dokud ji americký mnich ctihodný Sumangalo nepopularizoval a nezačal usilovat o její uznání v 50. letech. V Singapuru, přestože se většina obyvatel hlásila k buddhismu, nebyla Vésákha státním svátkem až do roku 1955.
Je zajímavé, že o tom, jak se narození, probuzení a odchod Buddhy slavily ve starověku, existuje jen velmi málo informací – kromě Indie a Srí Lanky. Čínský poutník Süan-cang v 7. století zaznamenal:
„Bódhisattva se narodil osmého dne druhé poloviny měsíce Vésákhy… ale škola sthavira tvrdí, že to bylo patnáctého dne… Stejně tak existují rozdíly ohledně dne parinirvány.“
Zdá se tedy, že mahájánisté a sthavirové (indická verze théravády) se lišili v přesném datu, nikoli však v měsíci.
Süan-cang nepopisuje přesně průběh oslav, ale uvádí, že v Bódhgaji:
„Každý rok se zde shromažďují vládci, mniši i laici v počtu statisíců, omývají strom bódhi vonnou vodou a mlékem, za doprovodu hudby, květin a lamp, a předhánějí se v obětech.“
Ještě dříve, na počátku 5. století, popsal poutník Fa-sien oslavy ve městě Pátaliputra (dnešní Patna):
„Koná se průvod vozů s obrazy… Na vozech jsou vyobrazení Buddhů a bódhisattvů, doprovázená zpěvem, hudbou a obětinami květin… Po celou noc pokračují zpěvy a slavnosti.“
Tento popis je nejstarší zmínkou o vozových slavnostech, které se dodnes konají v Nepálu a částech Indie.
V Koreji se Vésákha začala slavit ve větším měřítku v období království Silla (7. století), kdy vznikl festival lotosových luceren (jon deng hoe). Lidé vyráběli lucerny ve tvaru lotosu a zavěšovali je v chrámech – tradice, která přetrvala dodnes.
Na Srí Lance pochází nejstarší zmínka o Vésákze z 1. století př. n. l. Pravděpodobně šlo o hlavní náboženský svátek. Kronika Mahávamsa dokonce měří vládu některých králů počtem oslavených Vésákh.
Král Sena II. například:
„slavil Vésákhu s chudými, kterým dával jídlo, pití a oděvy podle jejich přání.“
Fa-sien také popisuje slavnosti relikvie Buddhova zubu, při nichž byly podél cest vystaveny velké barevné obrazy příběhů z džátak. Podobná tradice existuje na Srí Lance dodnes – velké osvětlené panely s těmito příběhy stojí na křižovatkách měst.
Moderní zvyk, kdy se polévá vodou socha malého prince Siddhatthy, vznikl poměrně nedávno. Napodobuje legendu, že při jeho narození spadla z nebe voda, která ho omyla. Ačkoli jde o krásný způsob uctění Buddhy, nemá historické kořeny v tradici Srí Lanky ani jihovýchodní Asie – pochází z Japonska.
